Češi pomáhají obyvatelům Malého Tibetu. Můžete se k nim přidat

Být, či nebýt dobrovolníkem...

 Proč by podle tebe měl člověk vůbec dělat dobrovolníka?

Člověk má možnost učit se intenzivně a prakticky různým dovednostem. Pokud jde o dobrovolnictví v Ladakhu, dovídá se hodně o tamní kultuře a způsobu života a má možnost to srovnat s vlastní kulturou a může přemýšlet o svých hodnotách. Zároveň pomůže místním obyvatelům a rozvoji tamní oblasti. 

Co musí splňovat zájemci o dobrovolnictví, kteří se chtějí do projektu La Ngonpo zapojit?

Vše souvisí s tím, co se letos chystáme v Indii dělat. Snažíme se především pomoci rozvinout vzdělávání v regionu. Ačkoliv tam existuje systém státních škol, které jsou téměř v každé vesnici, mnohé z těchto škol neposkytují žákům kvalitní vzdělání. Z iniciativy Ladačanů vznikají soukromé školy, na kterých my také pomáháme. Letos budou dobrovolníci navazovat kontakty s novými školami v Ladakhu i jinde v Indii. Proto musí mít zájemci určité komunikační dovednosti a dobrou znalost angličtiny. Letos potřebujeme i dobrovolníky, kteří se vyznají v oblasti IT, neboť se chystáme vylepšovat počítačové učebny na školách. Také rádi přivítáme dobré fotografy. Dobrovolníci povedou výukové kurzy angličtiny i jiných předmětů, proto se hodí pedagogické zkušenosti. Dále budeme stavět internát ve vesnici Mulbekh a letos nově se budeme podílet také na restaurování maleb v buddhistickém klášteře a opravě střech. Proto potřebujeme manuálně zdatné lidi. Důležité je samozřejmě nadšení a elán.

Když zájemce vyberete, jak pokračuje vaše spolupráce?

Když dobrovolníka vybereme, chceme se s ním osobně setkávat a osobně ho připravovat. Proto pořádáme od března do června tři přípravná setkání. Organizátoři a dobrovolníci spolu stráví celý víkend, na kterém se připravují jednak na aktivity v Indii (například připravujeme výuku a pomůcky), jednak na samotný pobyt v Ladakhu a vše, co je tam může čekat.

Jaké jsou finanční náklady na pobyt?

Pobyt je pro dobrovolníka finančně poměrně náročný. Se vším všudy je to asi 40 000 korun. Některým dobrovolníkům poskytujeme příspěvek na cestovní náklady díky grantu Evropské komise. (Projekt La Ngonpo je podpořen Evropskou komisí v rámci grantového řízení "Public awarness and education for development in Europe" a Ministerstvem zahraničních věcí ČR v rámci Programu rozvojové spolupráce).

V zemi, kde málo prší, jsou povodně nečekanou pohromou

Jak bys popsala Ladakh?

Ladakhu se neformálně říká Malý Tibet. Místní obyvatelé jsou totiž hodně podobní obyvatelům Tibetu, který je dnes součástí Číny. Oblast byla dříve izolovaná od okolního světa, neboť je obklopena vysokými horami. Zhruba do padesátých let byla bez intenzivního kontaktu s okolím. Díky této izolaci se tam zachovaly tradiční způsoby života, které jsou odlišné od zbytku Indie. Je to chudá země, která však byla schopna vždycky sama sebe uživit. V posledních desetiletích se tam velmi rozvíjí turismus. 

Jací jsou Ladačané?

Ladačané jsou velmi pohostinní, dobrosrdeční a ohleduplní. Jejich etiketa se projevuje  jistou odtažitostí a formálností.  Stalo se nám, že s námi Ladačané během povodní nechtěli pracovat. Bylo to pro nás demotivující. Jakmile jsme odešli, vrhli se do práce sami. Později jsme tuto bariéru překročili a pracovali společně. Ladačané nás totiž považovali za hosty, a proto nás nechali o samotě.  Takové pohostinství se projevuje také tím, že vás pozvou do nejkrásnější místnosti domu, nalijí vám čaj, přichystají pohoštění. Pak odejdou a nechají vás tam sedět samotné! Zajímavostí je, že v ladacké společnosti dříve fungovala polyandrie.

Zažila jsi v Indii něco mimořádného? 

Velmi zajímavým momentem byly povodně. Ředitel Moravské misijní školy v Lehu (centrum oblasti Ladakh) tuto událost komentoval slovy: „Víte, my nevíme, co máme dělat s povodněmi. My jsme sušší lidé, my si neumíme poradit s vodou.“ A skutečně to tam tak je. O vodu se místní musí pečlivě starat, šetřit ji, protože jí příliš není. Ladakh je v podstatě pouštní oblast. Tehdy se najednou na dvě hodiny spustila bouřka. Jelikož zemi tvoří strmé svahy a vysokohorská údolí, na skalnatém podloží se nachází tenká vrstva půdy a není tam souvislá vegetace, která by půdu zadržela, tak voda z bouřky s sebou veškerou půdu vzala. Vznikaly bahnité řeky plné obrovských balvanů, které spoustu domů jednoduše odnesly, nebo do výšky dvou metrů zaplavily.

Místo stavění škol a výuky tedy vaše dobrovolnická skupina pomáhala odstraňovat škody?

Ano. Ono nám vlastně nic jiného nezbývalo, než se vrhnout do pomoci tamější komunitě. Velmi zajímavé bylo, že teprve při povodních začal ten pravý dobrovolnický úkol. Do té doby bylo vše připravené a vše šlo hladce. Při povodních dobrovolníci z vlastní iniciativy něco zorganizovali, na místě udělali veřejnou sbírku na pomoc postiženým povodněmi a pomáhali v různých vesnicích odklízet nánosy bahna z domů, i když to pro ně bylo nebezpečné.

Více o Ladakhu...

Ve středu 20. dubna si můžete přijít poslechnout přednášku Vladimíry Regerové „Když v Ladakhu prší“ o povodních, které zažila s dalšími dobrovolníky loni v létě. Přednáška proběhne v rámci cyklu Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě v posluchárně G1 v areálu Přírodovědecké fakulty na Kotlářské ulici. Začíná v šest hodin večer.

V rámci filmového festivalu Jeden svět (22. – 29. března) v Brně proběhne výstava fotografií dobrovolníků, kteří pobývali v Ladakhu v letech 2006 až 2010.

Zájemci o dobrovolnictví v severní Indii se mohou přihlásit Vladimíře Regerové. Její kontakt, více informací o projektu a oblasti Ladakh naleznete na webových stránkách projektu La Ngonpo – Krajní meze. Dobrovolníky bude organizace nabírat do konce dubna.

Jiří Starý